Vlastnosti a účinnost čisticích prostředků určuje z velké míry jejich složení. Úklidové a čisticí přípravky jsou směsí různých látek. Jednou ze základních složek, která je obsažena téměř vždy, jsou látky patřící mezi tzv. tenzidy. Jde o látky, které snižují povrchové napětí vody a zvyšují tak čisticí účinek. Asi nejznámějším příkladem tenzidu je mýdlo.

Jak tenzidy fungují?

Tím, že snižují povrchové napětí vody, zlepšují smáčivost nečistot. Zjednodušeně řečeno obklopí nečistotu a oddělí ji od povrchu, ke kterému přilnula. Nečistoty jsou zpravidla nepolárního (neboli hydrofobního) charakteru. Voda je polární látka.
 

Tenzidy mají amfifilní charakter. To znamená, že jejich molekuly obsahují jak hydrofobní, tak hydrofilní část. Tenzid se tak hromadí v povrchové vrstvě kapaliny. Polární část s hydrofilní skupinou směřuje do polárního prostředí (voda) a nepolární část s hydrofobními vlastnostmi směřuje do nepolární části (nečistota). Částice nečistot jsou tak fakticky obklopeny molekulami tenzidu, mezi polární i nepolární částí působí vnitřní přitažlivé síly. Snížením povrchového napětí vodního roztoku se obě fáze, polární i nepolární, promíchávají, nečistoty jsou tak obklopeny molekulami tenzidů a rozptýleny ve vodním roztoku. Díky tomu jsou roztokem odstraněny z čištěného povrchu.
 

Dělení tenzidů

Podle charakteru polární skupiny dělíme tenzidy na ionické a neionické, což souvisí s jejich chováním ve vodním roztoku. U neionických tenzidů nedochází ve vodním roztoku k disociaci (štěpení na ionty). Obsahují etherové a hydroxylové skupiny, které tvoří s molekulami vody vodíkové můstky, což umožňuje rozpustnost těchto látek ve vodě. Vyznačují se tím, že se ve vodě dobře rozpustí a pracují části jejich molekuly, které jsou značně hydrofilní.
 

Skupinu ionických tenzidů rozdělujeme na anionické (např. mýdla), kationické (bývají např. součástí avivážních prostředků, používají se také do kondicionérů na vlasy) a amfoterní tenzidy. Anionické tenzidy jsou nejrozšířenější a nejpoužívanější. Ve vodním prostředí mají záporný náboj. Nejužívanějšími sloučeninami z této skupiny tenzidů jsou sodné a draselné soli alkylbenzensulfonových kyselin, alkoholsulfátů a alkoholethoxysulfátů.
 

Kationické tenzidy ve vodném roztoku disociují, při tomto procesu vznikají kladně nabité organické ionty. Díky tomu se vyznačují silnou schopností hromadit se na rozhraní mezi vodním roztokem a většinou pevných povrchů, které mívají obvykle záporný náboj. Mají především dezinfekční, změkčovací a antistatické účinky, jejich nevýhodou v porovnání s anionickými tenzidy je menší detergenční schopnost.
 

Amfoterní tenzidy mají v nedisociovatelné části svých molekul anion i kation. Mají unikátní vlastnost. V alkalickém prostředí se chovají jako anionické a v kyselém prostředí jako kationické tenzidy. Navíc je možné je v recepturách čisticích prostředků kombinovat s anionickými i kationickými tenzidy. Anionické tenzidy v takové směsi zajišťují výborné čisticí vlastnosti, amfoterní tenzidy zase přidávají svou výhodu v podobě menší dráždivosti a dobré pěnivosti. Řadí se mezi ně například alkylbetainy či sulfobetainy.
 

Tenzidy jsou důležitá skupina látek při výrobě čisticích prostředků. Čisticí přípravky se bez nich totiž neobejdou. Zároveň má jejich používání svá úskalí vzhledem k dopadům na životní prostředí. Řada z nich se dokáže vázat na pevné částice, což v praxi znamená, že se velmi komplikovaně odbourávají. Mnohé se v přírodě velice dlouho a těžko rozkládají.